Medal of Honor: Pacific Assault

Značka série Medal of Honor si již stačila získat pověst záruky dobré zábavy. Původně playstationovská 3d akce před třemi lety slavila s podtitulem Allied Assault úspěch i na PC. A není se čemu divit. MOHAA redefinoval pojetí 3d akcí a uvolnil místo nové módní vlně válečných akcí, kterými je v současnosti trh vyloženě zaplavený. Úspěch si samozřejmě vynutil další datadisky (Spearhead) a vyšlo i několik konzolových dílů (Frontline, Rising sun). Pécéčkáři už proto byli celí natěší na regulérní pokračování v novém enginu s názvem Medal of Honor: Pacific Assault.


Nutno dodat, že EA Games trochu zatřepala svými mohutnými křídly a mezi vývojáři došlo k několika změnám. Studio 2015 (autoři MOHAA) se rozpadlo na dva celky. Jeden fragment se pojmenoval Infinity Ward a stvořil proslavenou hru Call of Duty, v podstatě se vezoucí na principech MOHAA. Zbytek týmu se nakonec stejně nějak dal dohromady a původní studio 2015 tak bylo znovu vzkříšeno a vrhlo se na projekt Men of Valor, jehož kvality jsou bohužel velmi sporné. Trademark Medal of Honor tak již nadobro zůstal EA Games. A nás zajímá: Dokázali tito vývojáři navázat na nadstandardní kvalitu původní hry?
Připadá mi fér na začátku zmínit, na jakou dráhu se to vlastně autoři MOHPA vrhli a tedy jaký styl akce stvořili. Po dohrání mi bylo jasné, že se nenechali zlákat megalomanií Call of Duty a navázali na tradici MOH, přičemž přidali několik emocionálních prvků, na které se v ostatních válečných hrách neustále zapomíná.
Z názvu hry je jasná reorientace hry z bojů s němčoury na slavné bitky v tichomoří. Není to špatná volba, když vezmu v potaz, jak často bývají bitvy v Pacifiku opomíjeny. Výhrou jsou navíc Japonští vojáci. Jsou totiž tak trochu jiní. Tím nemyslím žlutí a šikmoocí, ale především agresivní a nevypočitatelní. Netvrďte mi, že byste od běžného fašouna čekali, že se s výkřikem „Banzai!" a bajonetem v ruce vrhne vstříc smrti, jen aby při jeho útoku padli ještě navíc nějací Američané. Na to je třeba si dávat pozor. Japonci nechtějí přežít, chtějí zabíjet.


V Pacific Assault se stáváte řadovým vojákem Tomem Conlinem. Už to, že máte jméno, je jistě podivné. V tolik propagovaném COD se nikdo nestará, kdo že to vlastně jste a navíc se ocitáte vlastně pokaždé v kůži někoho jiného. K vašemu útvaru pochopitelně patří i několik dalších chlapíků, jejichž jména si také postupně zapamatujete a kteří budou bojovat po vašem boku a dotvářet atmosféru.
Celá hra začíná divokým vylodění na ostrově Tarawa, ovšem brzy po vstupu na pláž Tom omdlí a děj se přenáší o několik let zpátky, aby jste se mohli dozvědět, co všechno se doposud odehrálo. Po absolvování tréninku a vyslechnutí vyprávění vašeho nadřízeného o tom, jak Bůh stvořil mariňáka, („Budete poslouchat jen Boha a mně! A Bůh tu teď mezi námi není, takže vám zbývám jen já!") si odjíždíte trochu odpočinout do jednoho krásného vojenského přístavu. Jen tak se s místním důstojníkem projíždíte základnou a on vám ukazuje, jak to tady pěkně chodí, když vám náhle nad hlavami prosviští nějaká stíhačka („Kterej blbec lítá takhle nízko?"). Asi stačí říct, že ten přístav se jmenuje Pearl Harbor a nemusím prozrazovat nic víc. Mocný japonský letadlový útok je překvapivý a ničivý.
Útok na Pearl Harbor je jednou z nejlepších částí hry. Zároveň i nejoriginálnějších. Tentokrát si nebudete hrát na Ramba a střílet jako diví. Naopak za zvuků melancholické huby jen utíkáte, kryjete se a pozorujete okolní zkázu. Záhy přesednete do člunu a z palubního kulometu kosíte útočící Zera a divoce kličkujete mezi ukotvenými křižníky. Tento úsek je totálně pohlcující, akční a naprosto perfektně udělaný. I když hratelnost má tato kapitola silně arkádovou („hele letadlo – ratatatata, hele další letadlo – ratatata"), za tu podívanou to stojí. Slzy v dokořán otevřených očích a vlhnoucí boxerky budou jistě skvělými komentátory neobyčejné působivosti herní scény. Po jízdě v člunu zalezete do útrob velké lodě West- Virginia a budete se snažit zachránit zraněné členy její posádky. V okamžiku, kdy vylezete opět na palubu, abyste se chopili protiletadlových kanónů vás čeká další VOW! moment. Přístav je již zahalen děsivým kouřem, okolní plameny zbarvují oblohu i vodu do oranžova a na obzoru je jako mračno mušek vidět několik japonských leteckých squadron.


Boje se poté přesouvají na atol Makin, na kterém je vaším úkolem zachránit sestřeleného pilota. Na Guadalcanalu si zase užijete lítých bojů o slavnou „nepotopitelnou letadlovou loď", čímž mám na mysli Hendersonovo letiště. Odtamtud se dostáváte na těžkým bojem zmítanou Tarawu, představující skutečné válečné peklo. Po celou tu dobu ve vás hra zanechává svůj jedinečný dojem. Nejste žádný hrdina, jste obyčejný voják, který musí hlavně přežít! V MOHPA poznáte, co je touha po přežití i co je pocit beznaděje. Velké, ba přímo mamutí bitvy obrovského významu kontrastují s jakoby nevýznamnými a malými potyčkami v džungli a vy si uvědomujete, že pro vás, jako pro vojáka je jedno kde a jak bojujete. Smrt nebude rozlišovat, jestli právě obsazujete Tarawu, nebo jste si jen nevšimli jednoho japončíka schovaného v keři na místě, kde lišky dávají dobrou noc.
Výjimkou je jen Tarawa, kde jsou všechny bitvy velké, navíc se odehrávají v zlověstné kouřové mlze, která je snadným úkrytem pro nažloutlého kulometčíka. Zajímavá je i poslední mise na Guadalcanale. Ocitnete se tam totiž v pozici zadního střelce ve střemhlavém bombardéru Dauntless. Pilot letounu brzy zbaběle vyskočí ven a na vám je nařízeno přelézt do kokpitu a ujmout se pilotáže. A protože jste přeci střemhlavý bombardér a ne jen ledajaký proletář musíte zničit i několik cílů typu radiové věže, nebo nepřátelských člunů v zálivu. Na závěr vás čeká velké finále, ve kterém je nutno potopit japonský torpédoborec a vyřadit z provozu letadlovou loď. Je to velmi zajímavé oživení, oproti jiným hrám, kde maximálně střílíte z kulometu. Bohužel nic není jen růžové a tím pádem ani let v letadle. Je to velmi náročný úkol, neboť z letadla máte minimální výhled a jako střemhlavák je letoun rovněž pomalý a ve vzdušných soubojích neobratný. Věřím, že se při soubojích s opruzujícími Zery dost navztekáte.
Jinak je Pacific Assault naprostou Medal of Honoří klasikou. Boje se povětšinou odehrávají v husté nepřehledné džungli, což ve vás jistě vyvolává otázku, jak daleko zašli autoři s volností pohybu. Odpověď nezní zcela nečekaně: Nezašli nikam, zakopli o práh dveří. Levely nejsou vůbec rozlehlé a prakticky nelze sejít z cesty, už proto, že je tam prostě jen jedna. Volnost pohybu se tak stává minimální, veškerý pohyb ve hře je přísně vymezen a ještě víc ohraničen skripty. Naštěstí díky tomu vznikají bombastické situace a hra má od začátku do konce neuvěřitelný spád a dynamiku.


Oproti všemi barvami hrající džungle z Far Cry, kde se nepřátelský panák neschoval ani na dva kilometry je prales v MOHPA opravdu, hustý, neprostupný, nepřehledný a tudíž zrádný. Překvapivé výpady Japonců lze jen těžko odrážet stylem „vlítnu tam a všechno to poratatám". V soubojích nemůžete příliš riskovat a musíte postupovat obezřetně. Jinak sebou praštíte na zem, rozostří a rozmlží se vám výhled, slyšíte útržky vět, které vám kdysi utkvěly v paměti a pokud k vám nestihne doklopýtat obrýlený medik je s vámi ámen. Stejně na tom budete, pokud zdravotníka předběhne nepřítel a políbí vás na tvář pažbou své pušky. Služeb medika lze využít jen párkrát za misi (dle obtížnosti) a vždy se vám doplní celé zdraví až do stovky. Stačí ovšem pár výstřelů a index zdraví je opět na nule, takže pozor. Medik ošetřuje i ostatní členy jednotky (pokud jsou těsně před smrtí, tak se nad jejich hlavami objeví ikonka vykřičníku), tentokrát bez omezení. Sám doktůrek však pochopitelně nesmí být pod palbou, jinak sám s vykřičníkem nad hlavou zalehne, připlácne na sebe obří obvaz a zmizí v dáli.
Co se týče vaší jednotky, můžu ještě prozradit, že ji lze snadno a inuitivně komandovat pomocí kurzorových kláves. Šipka vpřed je útok, šipka vzad ústup, šipka vpravo se bere jako krycí palba a šipko vlevo značí znovusekupení. To je velmi chytré provedení, to by v tom však byl čert aby to nemělo háček. Příkazy nemůžete vydávat kdy se vám zlíbí, hra vám v určitých okamžicích vždy nabídne tak maximálně dva rozkazy, jenž je možné vydat. Navíc i bez nich se vaši spolubojovníci chovají poměrně logicky. Fakt, že celý systém rozkazů lze v Optionsu zrušit jistě mluví sám za sebe.


S arsenálem si autoři nenadělali moc těžkostí a dali vám do rukou klasiku v podobě thompsona (s klasickým i bubnovým zásobníkem), springfielda, či em jedničku, nebo na straně japonců pistoli nambu, eventuálně obajonetovanou arisaku. Zbraně mají i svůj sekundární mód, představující většinou bodnutí instalovaným bajonetem, nebo úder pažbou. To se setsakramentský hodí, totiž takový Japonec s katanou v ruce metr od vás, ve chvíli kdy zrovna nabíjíte vám dokáže za normálních okolností pokazit celý den. Takhle mu prostě dáte jednu do dršky a Havoc engine už se postará a to, aby efektně odlétnul v dál.
Takhle mu prostě dáte jednu do dršky a Havoc engine už se postará o to, aby efektně odlétnul v dál.
Sami Japončí kromě svých sebevražedných útoků na první pohled jeví známky nějaké inteligence. Alespoň do chvíle, než provedete něco nečekaného, nebo se vám nedejbože podaří přece jenom trošku sejít z cesty. Šikmooké kamarády to velmi zmate a budou se chovat jak slepice ve vlčím doupěti. Občas jsou na vás naštěstí připravené docela lahůdkové úkoly (třeba likvidace tanku na Makinu), které AI nestihne pokazit. V umělé inteligenci nejde mluvit o velkých nedostatcích, spíš o zaváháních. Veškerá AI je stejně jako celá hra povětšinou ovládána skripty. Určitě bych měl poděkovat pařanskému bohu, že nedopustil aby skriptovanost byla natolik přísná jako v Call of Duty a při pokusu pohnout se byť o píď z místa, než vám bylo z vyšších kruhů programátorských souzeno, vás jakoby sejme instantní granát.
Teď už nám zbývá probrat jen technickou stránku hry. Ta je docela sporná. Samotná hra vypadá po stránce grafické velmi pěkně (a to nemluvím o stránce graficky-umělecké, jakýkoliv screenshot típnutý z útoku na Pearl Harbor lze považovat za umělecké dílo). Hlavně modely postav a nejrůznější ohně a výbuchy jsou velmi nadstandardní. Problém je ovšem v HW nárocích. Lavis může tentokrát je zklamaně sklopit hlavu, protože na pohodové hraní MOHPA v plných detailech vám nestačí ledajaké železo. Od dob Battlefieldu Vietnam jsem ještě tak náročnou aplikaci neviděl. Pravda, stačí hru spustit s poněkud méně pohlednými Pixel Shadery 1.1 a situace se radikálně zlepší. Když si ovšem představím, jak vypadá Far Cry a jak bezvadně přitom funguje…


Zvuky jsou již téměř tradičně výborné, hudba zcela jedinečná. Havoc engin nepředvádí v praxi takové množství fyzikálních zákonů (které musím jako průmyslovák znát) jako Half- Life 2, zato dovoluje částečnou zničitelnost prostředí. To zabraňuje kempovaní za dřevěnou bednou a naivkové nemohou hledat úkryt před tankem za vetchou chatrčí. V recenzích se MOHPA často vyčítá množství bugů. Osobně jsem žádné strašné výjevy nepozoroval. Snad je jednou, když si Japonec ustlal k věčnému spánku přibližně dva metry na zemí. Rozhodně na mě nekřičeli mrtví vojáci, ani jsem neviděl žádný objekt s chybějící texturou. Jiní recenzenti tyto jevy údajně pozorovali.
Nový Medal of Honor jistě nepotěší příznivce Call of Duty a milovníky rozlehlých levelů a nelineárnosti. Jde o přísně naskriptovanou akci, jaká se hraje jedním dechem (10-15 hodin). Nepřináší mnoho nových věcí, nýbrž nový pohled na válečné akce jako takové. Zážitek z MOHPA je hlubší a intenzivnější než z konkurenčních her, ve kterých se tvůrci snaží naházet na scénu naráz co nejvíc vojáků a okořenit tunami bomb, třemi divizemi tanků a ještě jedním kulometčíkem navíc. Pokud se EA podaří vymanit ze zaběhnutého stylu skript na skriptu a opraví kritizované chyby, mohl by se příští díl Medal of Honor stát opravdovou bombou. Zatím mu i tak uděluji velmi pěkné hodnocení.
Verdikt: Intenzivní a maximálně lineární válečná akce, dívající se na válku jiným způsobem než třeba Call of Duty. Mohla to být výtečná hra, nebýt několika chyb.
 

Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS!